Je to jako když zaseknete sekeru do špalku dřeva tak dobře, že špalek zůstane celý, ale sekera nejde vyprostit. Zkoušíte znovu a znovu ji vyprostit, ale nejde to. Musíte se pomoct jinak. V případě sekery ve špalku hrubou silou a dalším nářadím, v případě hlavy to po zkoušce "na sílu" buď pustíte nebo se v tom patláte. A to tak dlouho, až se vypatláte ( podobnost z Werichovy pohádky). A potom to stejně pustíte, což jste měli udělat už na začátku, ale je to jako: "Znám zkratku, je to sice dál, zato horší cesta"( na tuhle hlášku z filmu si vždy vzpomenu, díky kámo). Tak jsem si šel tou "zkratkou" a pořád byla větší a větší tma. Slunce už nesvítilo, jen těžké mraky pluly ztěžka po obloze a já si vzpomněl na Toho, co pozoruje mraky. Neměl co pozorovat. A i kdyby měl, neviděl by.
Někde cestou jsem objevil kolo. Vím, žádný objev to není, ale pro mne zásadní. Nasedl jsem na něj a začal šlapat. Každý den. Bolelo to, ale pořád lepší než poslouchat toho "našeptávače" v hlavě. Nebyl na něj čas. Měl jsem pocit volnosti. Každý den, aniž jsem si to uvědomil, jsem ujížděl z té tmy a zatažené oblohy. Až jsem vyjel ven. Ten v hlavě je sice pořád, ale už se mu tak často nevěnuju. Sice nevím, co budu dělat v zimě, ale ta je zatím daleko. Ale sekera je ze špalku vyproštěna.
