Jmenovala jsem se Aperi. To jméno jsem dostala až později od své zachránkyně.
Můj krátký příběh na tomto světě začal někdy v květnu 2018 v Řecku na ostrově Karphatos, městečku Aperi. To jsem se narodila. Rasa neurčitá, můj pozdější páníček řekl, že jsem obdoba vestaje, tedy řectaj (řecké tajemství). Vypadala jsem jako labrador s ohařem dohromady. Nevím, to jsem nezkoumala. Začátek života mám v mlze. Jakmile mohli, mí původní páni, zbavili se mě, přivázali mě řetězem k zábradlí u jednoho hotelu. Tam jsem celé dny ležela a byla vděčná za každý kousek jídla a trochu vody. Nebylo to často, ale žila jsem. Tedy spíše byla naživu. A tak to šlo až do srpna.
To přijela na dovolenou má zachránkyně se svým přítelem a jejich přáteli a nejoblíbenější člověk v mém psím světě.
Už když jsem ji viděla poprvé mi něco uvnitř mě mi řeklo, že je něco jinak. Sice jsem jí vůbec nerozuměla, mluvila divnou řečí. Nosila mi pravidelně jídlo a vodu. A potom mě odvázala z toho řetězu a mazlila se se mnou. Pak mě odvedla do jednoho domu, kde jsem nebyla s ní, ale s jinou paní. Sice jsem nechápala, kam mi panička mizí, ale bylo to lepší než na tom betonu s řetězem kolem krku. Chodila za mnou každý den a pořád něco řešili. Po několika dnech v domku mě odvezli k doktorovi. Tomu jsem trochu rozuměla. Mluvil o mě, pak mě něco štíplo a zase mě odvezli do toho domku. Celou dovolenou panička řešila, jak mě dostat k ní domů. Měla štěstí, delegátka zájezdu s převozem zvířat měla už zkušenost a poradila paničce co dělat. Horší bylo, že mě nechtěli vzít do letadla, ve kterém poletí panička s přítelem. Nakonec se našlo hodní manželé, kteří mě vzali do druhého letadla a já poprvé a naposledy letěla letadlem do svého nového domova v České republice. Panička na mě musela čekat v Praze asi dvě hodiny, naše letadlo mělo zpoždění. Měla jsem velkou radost, když jsem ji zase uviděla. Potom mě naložili do auta a jeli jsme domů. Celou cestu jsem paničce ležela na klíně. To jsem si moc užívala.
Když jsme přijeli domů, dostala jsem pelíšek, který byl jen můj, měla jsem svou misku na vodu, na žrádlo. Měla jsem trávu, kde jsem se mohla válet, ale já polehávala jen na betonu, protože jsem nic jiného neznala. Taky jsem se seznámila s dalšími lidmi. Vůbec jsem jim nerozuměla. Znáte to. Když přijedete do cizí země a neumíme ani štěknout. Ale učila jsem se. S paničkou, s dědou, babi, mámou paničky a taky tátou paničky. S tím jsem nachodila spoustu kilometrů po lesích. Chodili jsem s paničkou, pánem, taky s mámou od paničky, i s babi a s dědou. S těmi ale jen kousek, většinou k potoku nebo na pole.
Les. To je vůbec kapitola. Směsice pachů různých zvířat. Nevěděla jsem, co s tím. Pouštěl mě bez vodítka. Já běhala okolo a vracela se zase k němu. Ale čím jsem byla starší, tím víc se ve mě začínaly projevovat lovecké pudy. Odbíhala jsem dál až mě pán neviděl, a i když volal, tak já dělala, že neslyším. Ale vrátila se. Pak přišla zima. Lidi, já viděla poprvé sníh, srst se mi vyměnila, abych tady neumrzla. Taky jsem víc rozuměla té jejich řeči, češtině. To jsem tak jednou šli s pánem tím lesem, já na volno. Cítila jsem delší dobu čerstvý pach zvířete a pak nahoře ve svahu ji uviděla. Pán pak říkal, že to byla srnka, ale to já nevěděla. Vyběhla jsem za ní. Pán volal, podle hlasu se i zlobil, ale já ho "neslyšela". Nešlo to, ten pud byl silnější. Srnku jsem ale nenašla. Snažila se, šla po stopě, ale ztratila se mi. A pak jsem se ztratila já. Tak jsem šla, směrem, kterým jsem si myslela, že jdu správně. Asi uběhlo hodně času, pán říkal, že mě hledal dvě hodiny, už se stmívalo, když jsem ho uviděla. Než jsem k němu přišla, ještě jsem si něco očichala a prohlédla. Pán měl velkou radost, že mě vidí. Já taky, ale moc najevo jsem mu to nedala. Od té doby jsem ale už nikdy nešla do lesa bez vodítka. Panička koupila takové dlouhé, abych se mohla proběhnout a nebýt pořád u nohy. ale nebylo to už ono. Nemohla jsem stopovat ty srnky. a ty mě tak zajímaly.
A tak uběhl rok. Druhou půlku druhého roku svého života jsem celkem promarodila. Nevěděli si se mnou rady. A já jim neuměla říct, co mě bolí. Vozili mě k moc hodné paní doktorce. Nebo se na mě přijela podívat i sama. Pořád jsem měla průjem, slezla mi barva z čumáku. Dokonce mi ten čumák i otekl. Já to neviděla, ale vypadal jsem prý srandovně. Horší bylo, že mi slezla srst od tlapek do půlky nohou. A v té zimě mi to moc dobře nedělalo, ale stejně jsem chtěla chodit do lesa. Taky mě nebavila ta dieta. Jedla jsem jen rýži s mrkví. Bez chuti a zápachu. Lepší byly ty piškoty. Pak mi panička koupila nějaké lepší granule. Můj stav se postupně zlepšil. Ale srst moc nedorůstala a ten čumák byl pořád bledý. Naštěstí se oteplilo, takže ta srst na nohou už tak nechyběla. Časem trochu narostla, pak zase zmizela. Cítila jsem, že se se mnou pořád něco děje. Žízeň byla větší, paní doktorka myslela na alergii. A tak to šlo až do podzimu. A já byla pořád nemocná. A zhoršovala se. Panička s pánem mě odvezlo k paní doktorce a po nějakých vyšetřeních paní doktorka řekla, že to vypadá na selhávání ledvin. Pokud by to bylo akutní, vyléčilo by se to hladce. Ale bohužel to bylo chronického původu a můj příběh se dostal do poslední fáze. Pán mě každý den vozil k paní doktorce, kde jsem byla celý den a měla připojenou hadičku k tlapce. To mi dělalo moc dobře. Zapomněla jsem zmínit, že jsem měla problémy s cestováním v autě. Vždycky jsem se poblinkala. Ale tím, jak jsem jezdila každý den, se to zlepšovalo a pán už nemusel uklízet. Pak paní doktorka řekla, že víc už to nemá smysl. Že to vyzkoušíme bez té hadičky. Nezvládla jsem to. Ledviny to neutáhly. Mé tělo na ně bylo velké. Poslední tři dny jsem bydlela u pána. Ven jsme šli jen občas, abych se vyvenčila. Ale stalo se mi něco s očima a já přestala vidět. Pán to poznal podle toho, že jsem zakopla o kanálek v cestě. Poslední noc jsem jen zvracela, moc jsme toho nenaspali. Ráno mě pán odvezl k babi a dědovi. Později přijela panička a mazlila se se mnou.
Odpoledne přijela i paní doktorka a o chvíli později i pán. Já už je neviděla, ale cítila je. Všichni mě objímali, pán mi něco říkal, i panička. Pusinkovali mě, ale já už moc nevnímala. Bylo mi moc špatně. Pak jsem ucítila paní doktorku a něco mě píchlo. Za chviličku přišla taková úleva. A já usnula a můj krátký příběh skončil. Bylo 21. prosince 2020. Říkali mi Aperi, Apu, Apuše.
Ale já jsem za to ráda. Protože, kdyby mě panička neodvázala z toho řetězu a nevzala mě k sobě domů, daleko od řetězu, skončil by můj příběh mnohem dříve.
Všem, co se o mě starali, děkuji. A nejvíce tobě, má paní. Teď už si hraju s Tomem. Máme se dobře. Už se mě nebojí.
