Ten, co pozoruje mraky

Ten,co pozoruje mraky

Sedí na kopci. Nejvyšším v okolí. Nebe bez mraků je krásné, ale nebe s plujícímí mraky je úžasné. Nikdy dříve to takto nevnímal.Prozřel až poté, co se prokousal hořkou životní situací.

Teď sedí a pozoruje mraky. Indiánské jméno by bylo Ten, co pozoruje mraky. Příroda na nebi vytváří pomocí mraků a paprsků slunce úchvatné malby, na které se nemůže vynadívat. Oči zasněné, zírají do dáli, možná až někam za ty nádherné mraky. Přemýšlí o tom, kde je vlastně jeho domov. Zda tady na zemi nebo někde „jinde“. Ve chvílích smutku je přesvědčený, že sem nepatří , ale že patří tam. Tady, že je ve vypůjčené lidské schránce. Vybral si to sám. Přišel na Zem s nějakým úkolem, který si vybral,ale na který si samozřejmě nemůže vzpomenout. Snaží se na něj přijít, ale stále se to nedaří. Být trpělivý. Čeká , že najde odpověď v mracích. Každý den sleduje tu nádheru. V jeden den při jízdě, se podívá na nebe. Nic krásnějšího na nebi zatím neviděl. Daleko, v mlhavém oparu, vidí hory a těsně nad nimi visí mraky úžasného tvaru, který neumí popsat. Místo radosti v srdci se dostavuje smutek a deprese. Opět ta myšlenka: nepatří sem. Chce tam. Do mraků, za mraky a ještě dál. Deprese, že se nic v životě nedaří neodbytně nabývá na intenzitě. Přeje si mluvit s anděli. Mluví na ně,ale on jejich odpovědi neslyší. Otázka jako obrovský bilboard. Co má dělat? Odpověď nepřichází, jen někde uvnitř něj se ozývá jeho ego a lebedí si, jak je neúspěšný a jaký velký je snílek. Trpělivě čeká a s úžasem v očích a hřejivým pocitem u srdce pozoruje mraky. Myšlenka na to indiánské jméno se mu začíná zamlouvat.

„Ten, co pozoruje mraky „