Jedu takhle po cestě,
zastavím krásné nevěstě.
Chystám se jí ptát,
nevěsta začne lkát.
Mlčím s očima na cestě.
Nevěsta už v autě není,
překvapení to však není.
Ženich si teď přisedl,
to by kdekdo nesvedl.
Místo v autě zase není.
Už i ženich vystoupil,
knedlíky si nakoupil.
Nastoupil však jeden dědek,
doufám, že to není svědek.
To bych z auta vystoupil.
úterý 14. července 2015
sobota 11. července 2015
Ten, co pozoruje mraky a osamělá dívka
Po mnoha letech se vrátil k přehradě, kde jako kluk prožil každý rok letní prázdniny.Nádrž po rekonstrukci, ale voda stejného zabarvení jako tenkrát.
Lehké mraky si pomalu pluly po obloze a slunce příjemně hřeje. Ten, co pozoruje mraky leží spokojeně na dece, pozoruje a poslouchá. Jen je.
Lehký vítr čeří vodní hladinu a najednou se objeví dívka. Vypadá osaměle. Projde kolem a zastavuje se v jediném rohu nádrže.Chvíli se dívá do vody, pak se nakloní a něco vytahuje z vody. Vypadalo to z dálky jako provaz, ale začalo se to kroutit. Byl to had. Ten, co pozoruje mraky se zájmem sleduje co dívka s hadem udělá. Dívka si s ním hraje, hladí ho a pozoruje. Úplně beze strachu. Jde zpátky i s hadem. Prochází kolem. On se v hadech nevyzná, těžko určit, snad užovka.
Za chvíli se dívka objevuje znovu a jde přímo k vodě a hází hada do vody. Chvíli pozoruje hada, jak pluje (plave?) pryč a odchází.
Po pár minutách se dívka opět vrací. Jde tam, kde našla hada. Hledá ve vodě, v trávě, had nikde není.
Po chvíli hledání dívka zklamaně(?) odchází.
Zase je osamělá.
Lehké mraky si pomalu pluly po obloze a slunce příjemně hřeje. Ten, co pozoruje mraky leží spokojeně na dece, pozoruje a poslouchá. Jen je.
Lehký vítr čeří vodní hladinu a najednou se objeví dívka. Vypadá osaměle. Projde kolem a zastavuje se v jediném rohu nádrže.Chvíli se dívá do vody, pak se nakloní a něco vytahuje z vody. Vypadalo to z dálky jako provaz, ale začalo se to kroutit. Byl to had. Ten, co pozoruje mraky se zájmem sleduje co dívka s hadem udělá. Dívka si s ním hraje, hladí ho a pozoruje. Úplně beze strachu. Jde zpátky i s hadem. Prochází kolem. On se v hadech nevyzná, těžko určit, snad užovka.
Za chvíli se dívka objevuje znovu a jde přímo k vodě a hází hada do vody. Chvíli pozoruje hada, jak pluje (plave?) pryč a odchází.
Po pár minutách se dívka opět vrací. Jde tam, kde našla hada. Hledá ve vodě, v trávě, had nikde není.
Po chvíli hledání dívka zklamaně(?) odchází.
Zase je osamělá.
čtvrtek 9. července 2015
Slečna „Spojtemiprosím“.
Převzato z pronaladu.cz
Tento příběh je vyprávěním francouzského fyzika Paula Villarda, který byl dítětem v sedmdesátých letech 19. století. V čistě technickém slova smyslu jde o příběh zastaralý – dnes už se nesetkáme se spojovatelkou, která každý náš telefonní hovor musí manuálně přepojit. Žijeme v době satelitních sítí. Avšak lidské poselství Villardova příběhu neztratilo nic ze svého dojemného kouzla…
Byl jsem ještě velmi malé dítě, když se u nás objevil první telefon. Dobře si pamatuju tu velkou dubovou lakovanou skříňku na zdi pod schody. Dokonce si pamatuju i číslo – 105! Byl jsem moc malý, abych na telefon dosáhnul, ale vždycky jsem okouzleně poslouchal, když do něj maminka mluvila.Jednou mě vzala do náruče, abych si mohl promluvit s tátou, který byl na služební cestě. Úplné kouzlo! Od té doby už jsem jistě věděl, že uvnitř skříňky žije malá kouzelná osůbka – „Slečna Spojtemiprosím“, která zná všechno na světě. Maminka se jí mohla zeptat na cokoli, na jakékoli číslo, na přesný čas, když nám šly pozdě hodiny – a vždycky dostala přesnou a správnou informaci.
K mé první osobní zkušenosti s tímto džinem ve sluchátku došlo v den, kdy maminka zašla k sousedce na krátkou návštěvu. Hrál jsem si ve sklepě s bedýnkou na nářadí a praštil jsem se kladívkem do prstu. Bolelo to děsně, ale nemělo žádný velký smysl plakat, protože jsem byl doma sám a nikdo by mě ani nepolitoval. Strčil jsem tedy prst do pusy a chodil po domě, až jsem došel ke schodišti.Telefon! Popadl jsem stoličku a postavil ji ke zdi. Vylezl jsem na ni, sundal sluchátko a přiložil k uchu. „Slečno Spojtemiprosím“, zašeptal jsem do mluvítka nad hlavou. Ve sluchátku trochu zachrastilo a pak se ozval příjemný hlas: „Spojovatelka“.
– Bouchnul jsem se… do prstu – vypravil jsem ze sebe a slzy mi znovu začaly téct. Nejspíš proto, že teď jsem měl posluchače.
– A je maminka doma? – zeptal se ten milý hlas.
– Nnee… jsem doma sám – řekl jsem skrz slzy.
– Teče ti krev?
– Ne. Praštil jsem se kladívkem a moc to bolí.
– Umíš otevřít ledničku a vzít si kousek ledu? – zeptala se.
– Ano.
– Tak vezmi malý kousek ledu a přitiskni ho na to místo, kam ses uhodil. Přestane to bolet. A neplač, za chvilku bude všechno v pořádku.
Pak už jsem slečně Spojtemiprosím volal z jakéhokoli důvodu. Pomáhala mi se zeměpisem, vedla mě v počtech a poradila mi, čím mám nakrmit veverku, kterou jsem chytil v parku.Jednou jsem měl opravdové hoře – umřel nám kanárek. Volal jsem slečně Spojtemiprosím a svěřil se jí se smutnou zprávou. Pozorně mě vyslechla a začala mě utěšovat, jak už dospělí v podobných případech utěšují děti.Já jsem se ale nijak neuklidnil, potřeboval jsem nějaké vysvětlení.
– Proč musí ptáček, který tak krásně zpívá a dělá radost celé rodině, umřít a změnit se v opeřený uzlíček na dně klece?
Myslím, že porozuměla mému žalu, protože mi potichu řekla:
– Pamatuj si, chlapče, jsou i jiné světy, ve kterých se dá zpívat.
Ve chvíli jsem se cítil lépe. A hned další den jsem jí volal znovu, abych se zeptal, jak se správně píše slovo „zpevnit“.
Když mi bylo devět, přestěhovali jsme se do jiného města. Hrozně se mi stýskalo po slečně Spojtemiprosím z dubové skříňky v našem bývalém domě. Nedokázal jsem si představit, že bych ten hlas mohl slyšet v malém novém lesknoucím se aparátu, který teď stál na stolku v předsíni.
Dospíval jsem, ale vzpomínky na ty dětské rozhovory mě neopustily. Někdy se stalo, že jsem cítil nejistotu a bezmoc a často bych byl rád znovu zažil ten pocit jistoty a bezpečí, který mi přinášely rozmluvy se slečnou Spojtemiprosím. Teď už jsem samozřejmě chápal, kolik laskavosti, trpělivosti a taktu projevovala ta žena, když po telefonu rozmlouvala s cizím dítětem.
Po několika letech jsem se přes rodné město vracel na universitu. Měl jsem asi půlhodinu mezi spoji a zavolal jsem z letiště sestře. Promluvili jsme si a nějaký čas mi ještě zbýval. Rychle jsem vytočil číslo na spojovatelku. Se staženým hrdlem jsem řekl „Slečno Spojtemiprosím“… Bylo to udivující, ale její hlas, stejně klidný, měkký a známý, se ozval. Zeptal jsem se:
– Nevíte, jak se píše „zpevnit“?
Nastala dlouhá pauza. Načež následovala odpověď:
– Doufám, že palec se ti už zahojil!
Rozesmál jsem se.
– Tak jste to opravdu vy! Víte vůbec, jak strašně moc jste pro mě znamenala?
– A víš vůbec – řekla ona – jak moc jsi pro mě znamenal ty? Nikdy jsem neměla děti a vždycky jsem netrpělivě čekala na tvůj telefon. Hloupé, co?
Ne, vůbec to nebylo hloupé. Vyprávěl jsem jí, jak často jsem na ni vzpomínal po celé ty roky a ptal jsem se, jestli bychom se mohli setkat, až přijedu k sestře na prázdniny.
– Samozřejmě, řekla. Zavolej a chtěj Sally.
Po třech měsících jsem byl na tom letišti znovu. Tentokrát se mi ozval jiný hlas a já jsem řekl, že chci Sally.
– Jste její přítel? – ptal se hlas.
– No ano – řekl jsem – starý přítel!
– Pak je mi velmi líto, že vám musím říci, že Sally před pěti týdny zemřela.
Než jsem mohl celý ohromený zavěsit, žena se ještě zeptala:
– Počkejte chviličku – nejmenujete se Paul?
— Ano.
— Sally tu nechala lístek, pro případ, že byste volal… Dovolíte, abych vám ho přečetla?Stojí tam: „Připomeň mu, že jsou i jiné světy, ve kterých se dá zpívat. On tomu porozumí.“
Poděkoval jsem jí a zavěsil. Porozuměl jsem.
Autor: Paul Villard
úterý 7. července 2015
Ten, co pozoruje mraky a Kdo chce psa bít....
Další připomínka z minulosti, ale hodí se dnes a denně. Ten, co pozoruje mraky dnes mraky nesledoval. Sledoval nějaké diskuze na internetu. Není důležité, co se v diskuzích řešilo. Ale to, jak diskuze většinou probíhají. Anonymní nicky bez fotek nedovolí konstruktivní debatu. Napadají neomaleným způsobem kohokoli, kdo si dovolí mít jiný názor než oni. Nechápe, jestli je to sport, takové napadání nebo tak činí z vlastního přesvědčení, že jen oni mají pravdu a dávají to najevo někdy i velmi sprostými urážkami. A čím více se napadený brání, tím více rozdmýchává oheň (palba urážek) anonymů. Asi nejlepší způsob, jak tyto výkřiky z davu umlčet je, neposlouchat své ego a i když to ve vás bublá, nereagovat.
Nejsou to jen tyto diskuse. Může to být jakákoli situace.
A sem se hodí část refrénu písně Kdo z nás je vinný? : " Kdo chce psa bít, vždycky najde si hůl... "
Ať uděláte cokoli, hůl se vždycky najde. Smutné.....
Ten, co pozoruje mraky příště raději bude pozorovat zase mraky, a ne diskuze.
Nepáchejme zlo. Hledejme krásu...............
Nejsou to jen tyto diskuse. Může to být jakákoli situace.
A sem se hodí část refrénu písně Kdo z nás je vinný? : " Kdo chce psa bít, vždycky najde si hůl... "
Ať uděláte cokoli, hůl se vždycky najde. Smutné.....
Ten, co pozoruje mraky příště raději bude pozorovat zase mraky, a ne diskuze.
Nepáchejme zlo. Hledejme krásu...............
neděle 5. července 2015
Petra Kvitová
A zase "máme" co řešit. Obrovský neúspěch Petry Kvitové ve Wimbledonu. Redaktor deníku Sport ( či sportovní část Blesku) Jan Jaroch o tom na svém blogu píše jako o průšvihu, který nelze omluvit.
Není třeba přece nic omlouvat. Je to jen sport. Jednou nahoře, jednou dole. To, proč se Petře v současné době moc nedaří, možná neví ani ona sama. Petra je jen člověk, ne stroj na výhry a neustálé úspěchy. A v tenise to platí obzvlášť. Stačí maličkost a výsledek celého zápasu jde jiným směrem, než si člověk přeje. Po vypadnutí z Wimbledonu po třetím kole ztratí Petra, jako obhájkyně spoustu bodů. Pořád to nic nemění na tom, že patří mezi Top 10 tenistů světa. A to je obrovský úspěch. Stejně jako Lucka Šafářová, která má období, kdy se jí všechno daří a momentálně září jako kometa :-). I Lucka by mohla vyprávět jaké to je, když se stále snažíte a ne a ne se dostat výš, posunout se.
Kdyby se vytvořil světový žebříček novinářů, na kterém místě by asi pan Jaroch byl. Myslím, že v Top 10 určitě ne. Dokonce ani v Top 10 v rámci ČR.
Nepožadujme tedy jakoukoli omluvu po někom, kdo se nám nemá proč zodpovídat za své sportovní výkony. Ani ji neodsuzujme. Jedině Petra má právo se posuzovat. A až začne křivka výkonnosti zase stoupat, budeme Petru nebo jakéhokoli jiného sportovce, plácat opět po ramenou.
PETRO POJĎ .....:-)
Není třeba přece nic omlouvat. Je to jen sport. Jednou nahoře, jednou dole. To, proč se Petře v současné době moc nedaří, možná neví ani ona sama. Petra je jen člověk, ne stroj na výhry a neustálé úspěchy. A v tenise to platí obzvlášť. Stačí maličkost a výsledek celého zápasu jde jiným směrem, než si člověk přeje. Po vypadnutí z Wimbledonu po třetím kole ztratí Petra, jako obhájkyně spoustu bodů. Pořád to nic nemění na tom, že patří mezi Top 10 tenistů světa. A to je obrovský úspěch. Stejně jako Lucka Šafářová, která má období, kdy se jí všechno daří a momentálně září jako kometa :-). I Lucka by mohla vyprávět jaké to je, když se stále snažíte a ne a ne se dostat výš, posunout se.
Kdyby se vytvořil světový žebříček novinářů, na kterém místě by asi pan Jaroch byl. Myslím, že v Top 10 určitě ne. Dokonce ani v Top 10 v rámci ČR.
Nepožadujme tedy jakoukoli omluvu po někom, kdo se nám nemá proč zodpovídat za své sportovní výkony. Ani ji neodsuzujme. Jedině Petra má právo se posuzovat. A až začne křivka výkonnosti zase stoupat, budeme Petru nebo jakéhokoli jiného sportovce, plácat opět po ramenou.
PETRO POJĎ .....:-)
sobota 4. července 2015
Největší výhra
Buďte sami sebou.
Nechtějte být JAKO někdo jiný.
Nechtějte být LEPŠÍ než někdo jiný.
Překonávejte jen sami sebe.
Posunujte své hranice možností.
Buďte originál.
Buďte sami sebou!
To je největší výhra!
Nechtějte být JAKO někdo jiný.
Nechtějte být LEPŠÍ než někdo jiný.
Překonávejte jen sami sebe.
Posunujte své hranice možností.
Buďte originál.
Buďte sami sebou!
To je největší výhra!
pátek 3. července 2015
Ten, co pozoruje mraky a Paní Nostalgie
Dnes nebylo na nebi moc mraků, které by pozoroval. Seděl u lesíka, zpovzdálí pozoroval přírodu a hemžení lidí. V hlavě se mu přehrávala část písničky, kterou už hodně dlouho neslyšel. Naposledy jako kluk. Věděl, že je od Olympicu, ale název už ne. Našel si to. Paní Nostalgie a byl to refrén: "Sedí a přemýšlí nad svou samotou, kouká se do oken, kam jen to lidé jdou...". Tak pozoroval lidi, jak jdou tam a pak zase jinam, nasedají do aut, na kola. A najednou se objeví dva kovbojové na koních. Vůbec se do toho mumraje nehodili, ale vjeli do něj důstojně a beze strachu. Jako z westernu. Přivázali koně ke stromu a odkráčeli do saloonu, zřejmě na whisku. Sem tam se někdo zastavil, aby si koně pohladil.
Ten, co pozoruje mraky zaměřil svou pozornost jinam. Asi metr od něj ležel v trávě žlutý golfový míček. Vypadal opuštěně. Kde se tam asi vzal? Proč ta písnička? Už přece nepřemýšlí nad svou samotou a míček asi někomu vypadl a ztratil se. Málo mraků na obloze. Lehký větřík mírně ochlazuje horký vzduch, lesík jemně šustí a z dálky jsou slyšet zvuky bobové dráhy. Krásný den.
Ten, co pozoruje mraky zaměřil svou pozornost jinam. Asi metr od něj ležel v trávě žlutý golfový míček. Vypadal opuštěně. Kde se tam asi vzal? Proč ta písnička? Už přece nepřemýšlí nad svou samotou a míček asi někomu vypadl a ztratil se. Málo mraků na obloze. Lehký větřík mírně ochlazuje horký vzduch, lesík jemně šustí a z dálky jsou slyšet zvuky bobové dráhy. Krásný den.
čtvrtek 2. července 2015
Ten, co pozoruje mraky 2
Dnes Ten, co pozoruje mraky viděl na obloze schody do nebe. Chvilku trvalo než je objevil. Soustředěně pozoroval kam plují a kam až dosahují. První myšlenka byla, že jsou to schody pro něj. Nechápal sice proč, ale jako možnost se ta myšlenka nabízela. Po chvíli si řekl, že on má ještě času dost. Navíc schody neklesly až k němu, ale byly vysoko, nedalo se na ně našlápnout. A během chvilky odpluly dále na ...... Asi k někomu, kdo byl připravený na schody vystoupat.
Opět krásný úkaz na nebi, řekl si Ten, co pozoruje mraky a šel si po svém.........
Opět krásný úkaz na nebi, řekl si Ten, co pozoruje mraky a šel si po svém.........
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)