Viděl jsem, před lety, při jediné konstelaci, které jsem se zúčastnil, dlouhý zástup mužů Tvé rodiny. Zástup sahající hluboko do minulosti. Tvé minulosti. A mé taky. Zástup mužů, nakonec zlomených, smířených, nebo taky ne, co já vím, se svým naplněným, či spíše nenaplněným, osudem. Je těžké říct, kdy to končí. Už si ani nepamatuju, co vše jsem viděl. Teď už na tom tak nezáleží. Odešel jsi. Tolikrát jsem se chystal se Tě na to zeptat a nikdy nebyla vhodná chvíle nebo jsme nebyli sami. Ne vždy jsi měl náladu. Ne vždy jsem náladu měl já. Říkal jsem si, že mám ještě spoustu času. Ale neměl jsem. Už ses nechtěl ode mne nechat ukecávat, abys ještě vydržel. Vzpomněl jsem si na ten neodbytný pocit, bylo, myslím, kolem oběda, nohy jako by chtěly odejít. A já to přikládal nervozitě. Ty jsi mě volal, že jo? Abychom Tě ještě stihli. A já neslyšel. Pak, nebo právě proto, jsi už nepočkal, když jsi viděl, že jsme vystoupili z auta a šli dovnitř. Zůstal jsi sám. A to mě mrzí.
V podstatě Ti ani nemám co odpouštět. Ne vždy umím být nezaujatý, ale poslední dny jsem přemýšlel. Celkem dost. Nejen proto, že jsem si vzpomněl na tu konstelaci. Choval ses a žil, jak nejlépe jsi uměl. Z mého dětského, ale i dospěláckého pohledu to teda nebyla žádná výhra. Utíkal jsi, tak jako většina, sám před sebou. Až teď mi to došlo. Víš co. Já taky nebyl a nejsem svatoušek. Ani nemůžu říct, že jsme si kvit. A myslím, že ani Ty mě nemáš co odpouštět. Nebo máš. Ale už s tím nic ani já, ani Ty, neuděláme. V příštím životě se už asi nepotkáme. A když jo, tak se stejně nepoznáme.
Tvůj dres vyvěsím pod stropem haly.
27.10.2022 15:05
Žádné komentáře:
Okomentovat