sobota 31. prosince 2022

Dopis Tobě

 Viděl jsem, před lety, při jediné konstelaci, které jsem se zúčastnil, dlouhý zástup mužů Tvé rodiny. Zástup sahající hluboko do minulosti. Tvé minulosti. A mé taky. Zástup mužů, nakonec zlomených, smířených, nebo taky ne, co já vím, se svým naplněným, či spíše nenaplněným, osudem. Je těžké říct, kdy to končí. Už si ani nepamatuju, co vše jsem viděl. Teď už na tom tak nezáleží. Odešel jsi. Tolikrát jsem se chystal se Tě na to zeptat a nikdy nebyla vhodná chvíle nebo jsme nebyli sami. Ne vždy jsi měl náladu. Ne vždy jsem náladu měl já. Říkal jsem si, že mám ještě spoustu času. Ale neměl jsem. Už ses nechtěl ode mne nechat ukecávat, abys ještě vydržel. Vzpomněl jsem si na ten neodbytný pocit, bylo, myslím, kolem oběda, nohy jako by chtěly odejít. A já to přikládal nervozitě. Ty jsi mě volal, že jo? Abychom Tě ještě stihli. A já neslyšel. Pak, nebo právě proto, jsi už nepočkal, když jsi viděl, že jsme vystoupili z auta a šli dovnitř. Zůstal jsi sám. A to mě mrzí. 

V podstatě Ti ani nemám co odpouštět. Ne vždy umím být nezaujatý, ale poslední dny jsem přemýšlel. Celkem dost. Nejen proto, že jsem si vzpomněl na tu konstelaci. Choval ses a žil, jak nejlépe jsi uměl. Z mého dětského, ale i dospěláckého pohledu to teda nebyla žádná výhra. Utíkal jsi, tak jako většina, sám před sebou. Až teď mi to došlo. Víš co. Já taky nebyl a nejsem svatoušek. Ani nemůžu říct, že jsme si kvit. A myslím, že ani Ty mě nemáš co odpouštět. Nebo máš. Ale už s tím nic ani já, ani Ty, neuděláme. V příštím životě se už asi nepotkáme. A když jo, tak se stejně nepoznáme. 

Tvůj dres vyvěsím pod stropem haly.

27.10.2022 15:05



sobota 16. dubna 2022

Byla jsem Aperi

 Jmenovala jsem se Aperi. To jméno jsem dostala až později od své zachránkyně.
Můj krátký příběh na tomto světě začal někdy v květnu 2018 v Řecku na ostrově Karphatos, městečku Aperi. To jsem se narodila. Rasa neurčitá, můj pozdější páníček řekl, že jsem obdoba vestaje, tedy řectaj (řecké tajemství). Vypadala jsem jako labrador s ohařem dohromady. Nevím, to jsem nezkoumala. Začátek života mám v mlze. Jakmile mohli, mí původní páni, zbavili se mě, přivázali mě řetězem k zábradlí u jednoho hotelu. Tam jsem celé dny ležela a byla vděčná za každý kousek jídla a trochu vody. Nebylo to často, ale žila jsem. Tedy spíše byla naživu. A tak to šlo až do srpna.
To přijela na dovolenou má zachránkyně se svým přítelem a jejich přáteli a nejoblíbenější člověk v mém psím světě.
Už když jsem ji viděla poprvé mi něco uvnitř mě mi řeklo, že je něco jinak. Sice jsem jí vůbec nerozuměla, mluvila divnou řečí. Nosila mi pravidelně jídlo a vodu. A potom mě odvázala z toho řetězu a mazlila se se mnou. Pak mě odvedla do jednoho domu, kde jsem nebyla s ní, ale s jinou paní. Sice jsem nechápala, kam mi panička mizí, ale bylo to lepší než na tom betonu s řetězem kolem krku. Chodila za mnou každý den a pořád něco řešili. Po několika dnech v domku mě odvezli k doktorovi. Tomu jsem trochu rozuměla. Mluvil o mě, pak mě něco štíplo a zase mě odvezli do toho domku. Celou dovolenou panička řešila, jak mě dostat k ní domů. Měla štěstí, delegátka zájezdu s převozem zvířat měla už zkušenost a poradila paničce co dělat. Horší bylo, že mě nechtěli vzít do letadla, ve kterém poletí panička s přítelem. Nakonec se našlo hodní manželé, kteří mě vzali do druhého letadla a já poprvé a naposledy letěla letadlem do svého nového domova v České republice. Panička na mě musela čekat v Praze asi dvě hodiny, naše letadlo mělo zpoždění. Měla jsem velkou radost, když jsem ji zase uviděla. Potom mě naložili do auta a jeli jsme domů. Celou cestu jsem paničce ležela na klíně. To jsem si moc užívala. 
Když jsme přijeli domů, dostala jsem pelíšek, který byl jen můj, měla jsem svou misku na vodu, na žrádlo. Měla jsem trávu, kde jsem se mohla válet, ale já polehávala jen na betonu, protože jsem nic jiného neznala. Taky jsem se seznámila s dalšími lidmi. Vůbec jsem jim nerozuměla. Znáte to. Když přijedete do cizí země a neumíme ani štěknout. Ale učila jsem se. S paničkou, s dědou, babi, mámou paničky a taky tátou paničky. S tím jsem nachodila spoustu kilometrů po lesích. Chodili jsem s paničkou, pánem, taky s mámou od paničky, i s babi a s dědou. S těmi ale jen kousek, většinou k potoku nebo na pole.
 Les. To je vůbec kapitola. Směsice pachů různých zvířat. Nevěděla jsem, co s tím. Pouštěl mě bez vodítka. Já běhala okolo a vracela se zase k němu. Ale čím jsem byla starší, tím víc se ve mě začínaly projevovat lovecké pudy. Odbíhala jsem dál až mě pán neviděl, a i když volal, tak já dělala, že neslyším. Ale vrátila se. Pak přišla zima. Lidi, já viděla poprvé sníh, srst se mi vyměnila, abych tady neumrzla. Taky jsem víc rozuměla té jejich řeči, češtině. To jsem tak jednou šli s pánem tím lesem, já na volno. Cítila jsem delší dobu čerstvý pach zvířete a pak nahoře ve svahu ji uviděla. Pán pak říkal, že to byla srnka, ale to já nevěděla. Vyběhla jsem za ní. Pán volal, podle hlasu se i zlobil, ale já ho "neslyšela". Nešlo to, ten pud byl silnější. Srnku jsem ale nenašla. Snažila se, šla po stopě, ale ztratila se mi. A pak jsem se ztratila já. Tak jsem šla, směrem, kterým jsem si myslela, že jdu správně. Asi uběhlo hodně času, pán říkal, že mě hledal dvě hodiny, už se stmívalo, když jsem ho uviděla. Než jsem k němu přišla, ještě jsem si něco očichala a prohlédla. Pán měl velkou radost, že mě vidí. Já taky, ale moc najevo jsem mu to nedala. Od té doby jsem ale už nikdy nešla do lesa bez vodítka. Panička koupila takové dlouhé, abych se mohla proběhnout a nebýt pořád u nohy. ale nebylo to už ono. Nemohla jsem stopovat ty srnky. a ty mě tak zajímaly. 
A tak uběhl rok. Druhou půlku druhého roku svého života jsem celkem promarodila. Nevěděli si se mnou rady. A já jim neuměla říct, co mě bolí. Vozili mě k moc hodné paní doktorce. Nebo se na mě přijela podívat i sama. Pořád jsem měla průjem, slezla mi barva z čumáku. Dokonce mi ten čumák i otekl. Já to neviděla, ale vypadal jsem prý srandovně. Horší bylo, že mi slezla srst od tlapek do půlky nohou. A v té zimě mi to moc dobře nedělalo, ale stejně jsem chtěla chodit do lesa. Taky mě nebavila ta dieta. Jedla jsem jen rýži s mrkví. Bez chuti a zápachu. Lepší byly ty piškoty. Pak mi panička koupila nějaké lepší granule. Můj stav se postupně zlepšil. Ale srst moc nedorůstala a ten čumák byl pořád bledý. Naštěstí se oteplilo, takže ta srst na nohou už tak nechyběla. Časem trochu narostla, pak zase zmizela. Cítila jsem, že se se mnou pořád něco děje. Žízeň byla větší, paní doktorka myslela na alergii. A tak to šlo až do podzimu. A já byla pořád nemocná. A zhoršovala se. Panička s pánem mě odvezlo k paní doktorce a po nějakých vyšetřeních paní doktorka řekla, že to vypadá na selhávání ledvin. Pokud by to bylo akutní, vyléčilo by se to hladce. Ale bohužel to bylo chronického původu a můj příběh se dostal do poslední fáze. Pán mě každý den vozil k paní doktorce, kde jsem byla celý den a měla připojenou hadičku k tlapce. To mi dělalo moc dobře. Zapomněla jsem zmínit, že jsem měla problémy s cestováním v autě. Vždycky jsem se poblinkala. Ale tím, jak jsem jezdila každý den, se to zlepšovalo a pán už nemusel uklízet. Pak paní doktorka řekla, že víc už to nemá smysl. Že to vyzkoušíme bez té hadičky. Nezvládla jsem to. Ledviny to neutáhly. Mé tělo na ně bylo velké. Poslední tři dny jsem bydlela u pána. Ven jsme šli jen občas, abych se vyvenčila. Ale stalo se mi něco s očima a já přestala vidět. Pán to poznal podle toho, že jsem zakopla o kanálek v cestě. Poslední noc jsem jen zvracela, moc jsme toho nenaspali. Ráno mě pán odvezl k babi a dědovi. Později přijela panička a mazlila se se mnou.
Odpoledne přijela i paní doktorka a o chvíli později i pán. Já už je neviděla, ale cítila je. Všichni mě objímali, pán mi něco říkal, i panička. Pusinkovali mě, ale já už moc nevnímala. Bylo mi moc špatně. Pak jsem ucítila paní doktorku a něco mě píchlo. Za chviličku přišla taková úleva. A já usnula a můj krátký příběh skončil. Bylo 21. prosince 2020. Říkali mi Aperi, Apu, Apuše.
Ale já jsem za to ráda. Protože, kdyby mě panička neodvázala z toho řetězu a nevzala mě k sobě domů, daleko od řetězu, skončil by můj příběh mnohem dříve.
Všem, co se o mě starali, děkuji. A nejvíce tobě, má paní. Teď už si hraju s Tomem. Máme se dobře. Už se mě nebojí.




úterý 8. ledna 2019

Manželství a láska

Úryvek z knihy Záhir - Paulo Coelho
Manželství je jako kolejnice. Vzdálenost kolejnic činí 143,5 cm.
V určitém okamžiku dějin někdo vystoupil a řekl: Po svatbě se ti dva lidé nesmějí změnit až do konce života. Půjdou jeden vedle druhého jako ty dvě kolejnice, poslušni tohoto přesného vzoru. I kdyby jeden z nich někdy potřeboval být o něco blíž nebo dál, je to proti pravidlům. Pravidla říkají: buďte rozumní, myslete na budoucnost, na děti. Už nikdy se nesmíte změnit, musíte být jako ty kolejnice: mají mezi sebou stejnou vzdálenost ve výchozí stanici, uprostřed cesty i v cílové stanici. Nedopusťte, aby se lásky změnila, ani aby vzrostla na začátku, ani aby se zmenšila uprostřed- je to velice nebezpečné.¨
Proto když pomine nadšení prvních let, udržujte stejnou vzdálenost, pevnost, funkčnost. Sloužíte k tomu, aby vlak přežití jel směrem k budoucnosti: děti budou šťastné jen v případě, že zůstaneme stejní jako vždy- vzdáleni jeden od druhého 143,5 cm. Nejste-li spokojeni s tím, co se nikdy nemění, myslete na ně. Na děti, které jste přivedli na svět, myslete na sousedy. Ukažte, že jste šťastní, že v neděli jíte pečeni, díváte se na televizi, pomáháte obci. Myslete na společnost: oblékejte se tak, aby všichni věděli, že mezi vámi nejsou žádné rozpory. Nerozhlížejte se kolem sebe, někdo se na vás může dívat, to je pokušení, mohlo by to znamenat rozvod, krizi, depresi.
Nikdy nezapomeňte: v určité chvíli byla tato pravidla stanovena a vy je musíte dodržovat. Kdo tato pravidla stanovil? Na tom nezáleží, takhle se nikdy neptejte, protože budou platit navždy, i kdybyste s nimi nesouhlasili.
Právě tak se láska ztrácí. Když jsme začali přesně určovat pravidla, jak se má láska projevovat.


neděle 21. října 2018

Smutky

Některé smutky jsou takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci. A když takový smutek nejste schopni sdělit nikomu, ani sobě samému, uzavřete svoje slova, uzamknete svou duši. Ty opravdu nejhlubší smutky jsou takové, že je nejde změnit ani za slzy.
Z knihy Konec světa& Hard boiled Wonderland - Haruki Murakami

neděle 1. dubna 2018

Láska pod stůl zapadá??


Poslouchám píseň mé oblíbené kapely.
Některé písničky rezonují, aniž bych tušil proč. A nemusím se ztotožnit s textem. Poslední dobou poslouchám jen to, čemu rozumím, tedy české kapely. Části textů, riffy kytar, bicí, rytmus (s malým r :-D), něco zanechá stopu. Stejně jako článek, který si přečtu. Nebo lidi, kteří píší úžasné články a já je velmi rád sdílím.Píší o životě, svých prožitcích a zanechají stopu. Ani o tom třeba neví.
A dnes souhra okolností: hraje ta píseň, čtu při tom skvělý článek, a najednou z té písně vystoupí část textu, vyňatá z kontextu.
Ta část textu zní: „.... pod stůl už láska zapadá... nad ránem zas mě napadá nechat zlomit klíč.....“
každý si text vysvětlí po svém. Mě napadá, jestli opravdu v dnešní době opravdu láska pod stůl zapadá. Doba „vyžaduje“ tvrdost, povrchnost, atd.....Mainstream do nás hustí násilí, zvrhlost.... A pak děkujete lidem, kteří na svých blozích píší své články, a píší je i přes to, že si je přečtou řádově desítky, možná stovky lidí. Takové malé ostrůvky dobra a lásky. Pohladí na duši. A právě díky těmto lidem láska pod stůl nezapadá a je možné, že někdy se klíč zlomí, ale dá se nahradit.
Nejsou to jen ty články, jsou to i ti lidé osobně, nebo situace, které každý bere jako samozřejmost.
Třeba si pochovat mimčo..... i pro chlapa :-). A může k tomu někde z dálky hrát i jazz.




sobota 6. ledna 2018

Vrány a tečky.....

Poslouchám písničku Tam, kde bydlí vrány od Turba. Kde vlastně bydlí vrány? A je tam ten dům mých snů, jak zpívá R. Kybic v písničce? Je prý tam, až tam.....
Strkám hlavu do písku a doufám, že si mě nikdo nevšimne. Potřebuji vyřešit, nejeden, svůj "vnitřní" problém. Už to trvá více než týden a já to neumím "rozseknout". Sice jsem, zdá se, správně ten problém pojmenoval, ale stále nevím, co s tím dál. A to jak se říká nechej věci plynout a řešení přijde samo, jaksi nefunguje a nemůžu čekat třeba neurčitou časovou jednotku. Už teď z toho...... a to je "teprve" týden. A každým dnem navíc ztrácím sílu a chuť něco vysvětlovat. Něco, co jsem pojal s nadšením a energií. Přitom vím, že tyto emoce mi nepřinesly nikdy nic dobrého, když jsem si "to" nepromyslel. No, jsem jenom člověk.... dělám chyby.... nevím, jestli je to chyba..... můj definovaný "problém".... to mlčení chyba je..... a mám nějaké řešení?..... něco jako když přišlo při závěrečné scéně filmu Seznamte, Joe Black..... nemám, vůbec nic..... mlčím.............a mlčím...... a přemýšlím, kde bydlí vrány

sobota 9. prosince 2017

Napište přísvěvek... Co se vám honí hlavou?

  Co vše se dá obsáhnout tímto dotazem? (Dotaz fb na timelinu)
Tisíce myšlenek, otázek, nápadů, čehokoliv, co se odehrává v hlavě.
Poslední hesla, která neustále vibrují v šedé kůře mozkové. Jejich jen několik, zato výrazných:
- text písničky kapely Škwor - Tak tohle je hustý
- název a obsah nové knihy Roberta Fulghuma - Opravář osudů
- název filmu (i obsah) Miluji tě modře
  Kdo by chtěl být v hlavě někoho jiného? Každý se s tím "svým" vyrovnává po svém. Kdysi dávno jsem chtěl (slyš) musel být v hlavě někoho, koho jsem znal. Ne si přál, ale musel. Abych "viděl"....
Abych viděl jeho myšlenky svýma očima. Pohledem pokrouceným svým pohledem na svět, tím pádem jediným správným. Překroutil ho k obrazu svému. Na to by mohl navázat název knihy Opravář osudů. Jako osoba v téhle "funkci" jsem, po důkladném zkoumání, mohl (musel), opravit cestu osudu myšlené osoby, a opět k obrazu svému. A pak jsem mohl přetřít tu osobu na modro, abych mohl říct, miluji tě modře. Podmíněně. O tom, samozřejmě, ten film není.
  Nechci být v ničí hlavě a taky nechci nikoho v té své, to z bezpečnostního hlediska. Opravovat osudy bych tuze rád, pokud by mi bylo dáno shůry :-). A milovat modře nebo jakkoli...... bez podmínek....

Hlavně jde o to, jak o sobě sami uvažujeme, nebo ne?
Z knihy R. Fulghuma- Opravář osudů
Ještě ten text : Škwor

Tak tohle je hustý 

Všechno a nic
jsem vždycky chtěl mít
taky dodržet slib
když hladím tvý tělo
radovat se z maličkostí
tak to by snad asi víc chtělo

Dívát se dál do tvejch očí
neuhýbat s pocitem viny
a nenechat svět, ať se točí
a za vším hned nevidět stíny
A z mnoha střípků
si tak ten svůj svět stavím dál
dá mi to práci
abych je všechny poskládal

reff:
Tak tohle je hustý
v mý hlavě bys, kámo, nechtěl bejt
je slyšet dusot davu
tak krej si hlavu
pod plembák zasranej

Tak tohle je hustý
snad můžou zlomený křídla
orla nést
ale to divný cosi
mý plány kosí a já se nechávám vézt

všechno a nic
tak co bych chtěl víc
rozhodně dál se držet tvý dlaně
za sebou snad, no jak to jen říct
nechat ten svět v morový ráně

snažit se dál o nemožný
překonávat nesnadný cíle
naplno žít přítomností
a věci zlý úspěšně míjet

A z mnoha střípků
si tak ten svůj svět stavím dál
dá mi to práci
abych je všechny poskládal

reff:
Tak tohle je hustý
v mý hlavě bys, kámo, nechtěl bejt
je slyšet dusot davu
tak krej si hlavu
pod plembák zasranej

Tak tohle je hustý
snad můžou zlomený křídla
orla nést
ale to divný cosi
mý plány kosí a já se nechávám vézt