Převzato z pronaladu.cz
Tento příběh je vyprávěním francouzského fyzika Paula Villarda, který byl dítětem v sedmdesátých letech 19. století. V čistě technickém slova smyslu jde o příběh zastaralý – dnes už se nesetkáme se spojovatelkou, která každý náš telefonní hovor musí manuálně přepojit. Žijeme v době satelitních sítí. Avšak lidské poselství Villardova příběhu neztratilo nic ze svého dojemného kouzla…
Byl jsem ještě velmi malé dítě, když se u nás objevil první telefon. Dobře si pamatuju tu velkou dubovou lakovanou skříňku na zdi pod schody. Dokonce si pamatuju i číslo – 105! Byl jsem moc malý, abych na telefon dosáhnul, ale vždycky jsem okouzleně poslouchal, když do něj maminka mluvila.Jednou mě vzala do náruče, abych si mohl promluvit s tátou, který byl na služební cestě. Úplné kouzlo! Od té doby už jsem jistě věděl, že uvnitř skříňky žije malá kouzelná osůbka – „Slečna Spojtemiprosím“, která zná všechno na světě. Maminka se jí mohla zeptat na cokoli, na jakékoli číslo, na přesný čas, když nám šly pozdě hodiny – a vždycky dostala přesnou a správnou informaci.
K mé první osobní zkušenosti s tímto džinem ve sluchátku došlo v den, kdy maminka zašla k sousedce na krátkou návštěvu. Hrál jsem si ve sklepě s bedýnkou na nářadí a praštil jsem se kladívkem do prstu. Bolelo to děsně, ale nemělo žádný velký smysl plakat, protože jsem byl doma sám a nikdo by mě ani nepolitoval. Strčil jsem tedy prst do pusy a chodil po domě, až jsem došel ke schodišti.Telefon! Popadl jsem stoličku a postavil ji ke zdi. Vylezl jsem na ni, sundal sluchátko a přiložil k uchu. „Slečno Spojtemiprosím“, zašeptal jsem do mluvítka nad hlavou. Ve sluchátku trochu zachrastilo a pak se ozval příjemný hlas: „Spojovatelka“.
– Bouchnul jsem se… do prstu – vypravil jsem ze sebe a slzy mi znovu začaly téct. Nejspíš proto, že teď jsem měl posluchače.
– A je maminka doma? – zeptal se ten milý hlas.
– Nnee… jsem doma sám – řekl jsem skrz slzy.
– Teče ti krev?
– Ne. Praštil jsem se kladívkem a moc to bolí.
– Umíš otevřít ledničku a vzít si kousek ledu? – zeptala se.
– Ano.
– Tak vezmi malý kousek ledu a přitiskni ho na to místo, kam ses uhodil. Přestane to bolet. A neplač, za chvilku bude všechno v pořádku.
Pak už jsem slečně Spojtemiprosím volal z jakéhokoli důvodu. Pomáhala mi se zeměpisem, vedla mě v počtech a poradila mi, čím mám nakrmit veverku, kterou jsem chytil v parku.Jednou jsem měl opravdové hoře – umřel nám kanárek. Volal jsem slečně Spojtemiprosím a svěřil se jí se smutnou zprávou. Pozorně mě vyslechla a začala mě utěšovat, jak už dospělí v podobných případech utěšují děti.Já jsem se ale nijak neuklidnil, potřeboval jsem nějaké vysvětlení.
– Proč musí ptáček, který tak krásně zpívá a dělá radost celé rodině, umřít a změnit se v opeřený uzlíček na dně klece?
Myslím, že porozuměla mému žalu, protože mi potichu řekla:
– Pamatuj si, chlapče, jsou i jiné světy, ve kterých se dá zpívat.
Ve chvíli jsem se cítil lépe. A hned další den jsem jí volal znovu, abych se zeptal, jak se správně píše slovo „zpevnit“.
Když mi bylo devět, přestěhovali jsme se do jiného města. Hrozně se mi stýskalo po slečně Spojtemiprosím z dubové skříňky v našem bývalém domě. Nedokázal jsem si představit, že bych ten hlas mohl slyšet v malém novém lesknoucím se aparátu, který teď stál na stolku v předsíni.
Dospíval jsem, ale vzpomínky na ty dětské rozhovory mě neopustily. Někdy se stalo, že jsem cítil nejistotu a bezmoc a často bych byl rád znovu zažil ten pocit jistoty a bezpečí, který mi přinášely rozmluvy se slečnou Spojtemiprosím. Teď už jsem samozřejmě chápal, kolik laskavosti, trpělivosti a taktu projevovala ta žena, když po telefonu rozmlouvala s cizím dítětem.
Po několika letech jsem se přes rodné město vracel na universitu. Měl jsem asi půlhodinu mezi spoji a zavolal jsem z letiště sestře. Promluvili jsme si a nějaký čas mi ještě zbýval. Rychle jsem vytočil číslo na spojovatelku. Se staženým hrdlem jsem řekl „Slečno Spojtemiprosím“… Bylo to udivující, ale její hlas, stejně klidný, měkký a známý, se ozval. Zeptal jsem se:
– Nevíte, jak se píše „zpevnit“?
Nastala dlouhá pauza. Načež následovala odpověď:
– Doufám, že palec se ti už zahojil!
Rozesmál jsem se.
– Tak jste to opravdu vy! Víte vůbec, jak strašně moc jste pro mě znamenala?
– A víš vůbec – řekla ona – jak moc jsi pro mě znamenal ty? Nikdy jsem neměla děti a vždycky jsem netrpělivě čekala na tvůj telefon. Hloupé, co?
Ne, vůbec to nebylo hloupé. Vyprávěl jsem jí, jak často jsem na ni vzpomínal po celé ty roky a ptal jsem se, jestli bychom se mohli setkat, až přijedu k sestře na prázdniny.
– Samozřejmě, řekla. Zavolej a chtěj Sally.
Po třech měsících jsem byl na tom letišti znovu. Tentokrát se mi ozval jiný hlas a já jsem řekl, že chci Sally.
– Jste její přítel? – ptal se hlas.
– No ano – řekl jsem – starý přítel!
– Pak je mi velmi líto, že vám musím říci, že Sally před pěti týdny zemřela.
Než jsem mohl celý ohromený zavěsit, žena se ještě zeptala:
– Počkejte chviličku – nejmenujete se Paul?
— Ano.
— Sally tu nechala lístek, pro případ, že byste volal… Dovolíte, abych vám ho přečetla?Stojí tam: „Připomeň mu, že jsou i jiné světy, ve kterých se dá zpívat. On tomu porozumí.“
Poděkoval jsem jí a zavěsil. Porozuměl jsem.
Autor: Paul Villard
