Pocit a smysl

  Jaký je to pocit, který přichází, kdy prožíváte absolutní štěstí a lásku s někým, o kom jste přesvědčeni, že vám jej poslal Vesmír, a ten člověk najednou odejde? Odejde tam, odkud už není návratu? Aspoň ne v tomhle životě. Nevím, co je je to za pocit, ani nemám za mák představy, jak se cítí člověk, který je zase sám, opuštěný v tom nepřátelském světě. Pokládá otázky, na něž nejde odpovědět. Nadává Vesmíru, proč mu poslal do cesty toho člověka, aby ho jen na malou chvíli udělal šťastným a zase mu jej vzal a to tak, že natrvalo. Říká si, jestli má takový život smysl, pořád hledat, a když najdete, tak zase o něj přijít? ¨
  Má smysl takový život? Plný bolesti a jen chvilkového štěstí a radosti? Přemýšlí, co v minulých životech vyvedl, když jeho štěstí a radost trvá jen malou chvíli. Udělá to člověka silnějším nebo jen hromádkou neštěstí, která se bude bát? Jen na tohle univerzální odpověď? Určitě není. Co člověk, to originál.
  Stojí za to zase se zvednout z toho marastu a narovnat záda a říct si: fajn, zkusím to zase znovu?
Nebo si říct: už nemám sílu na takový život a na další rány? Tady není jen možnost ano nebo ne.
Je ještě třetí možnost: živý mrtvý.
Věřím, že s podporou nejbližších a přátel stojí za to se zase zvednout. Nepůjde to hned, ale půjde to. Ta bolest se přemění v sílu zase začít žít. Taky člověka jistým způsobem transformuje. Jak? Nevím.Ale jistě už to není ten samý člověk, co předtím.

                                           Zdroj obrázku: Pinterest

Zahrada vzpomínek

 Vracíte se často? Každý to místo má pojmenované asi jinak. Já ho nazval Zahrada vzpomínek. Při čtení jedné knihy nebo článku se tento název objevil a líbil se mi tak, že jsem si ho zapsal a schoval "na později".
 Někdy takové toulání se v zahradě je jako si sypat do rány sůl, jindy si vybavíte veselé vzpomínky,které vám udělají dobře na duši, a třeba i na těle. Někdy je lepší se do zahrady vůbec nevracet.
 Teď se vracím často a toulám se velmi dlouho. Pocity, které mám bych přirovnal k čokoládě s chilli nebo s mořskou solí, tu jsem vyzkoušel. Kontrast sladkého a slaného. Snad chápete.... ;-). Bezcílné toulání se zahradou, pozorování vzpomínek se smutkem či s radostí, podle toho, která vzpomínka se přiblíží.
 Možná tomu nahrává i počasí. Ponuré, šedé, těžké mraky na obloze, večer mlha, že by jste ani ten rybník nenašli. Když vykoukne slunce, je to svátek.
 Říká se, že do minulosti se člověk vracet nemá, nic nového se tam nedozví. Ale neznám nikoho, kdo by se sem tam do své zahrady vzpomínek nevrátil, ať už z jakéhokoliv důvodu. Já si tam bloumám nepřetržitě už měsíc. A jestli mi to ubližuje více nebo méně, si netroufám hodnotit. Ono to ani není třeba hodnotit. Proč taky. Protože jsme si zvykli hodnotit a posuzovat vše, co nám přijde do cesty? Je nenormální nemít názor na určité události. To se po nás vyžaduje! Na své toulání nemám názor, prostě se toulám.... Vím z jakého důvodu, ale nevím jak dlouho. A ono na tom až tak nezáleží. Bloumám si ve své zahradě, později toho nechám a zase se někdy vrátím. Ať už z toho nebo jiného důvodu, za sladkým či nesladkým, úsměvným či smutným.
Pěkný název...... Zahrada vzpomínek