Napište přísvěvek... Co se vám honí hlavou?

  Co vše se dá obsáhnout tímto dotazem? (Dotaz fb na timelinu)

Tisíce myšlenek, otázek, nápadů, čehokoliv, co se odehrává v hlavě.

Poslední hesla, která neustále vibrují v šedé kůře mozkové. Jejich jen několik, zato výrazných:

- text písničky kapely Škwor - Tak tohle je hustý

- název a obsah nové knihy Roberta Fulghuma - Opravář osudů

- název filmu (i obsah) Miluji tě modře

  Kdo by chtěl být v hlavě někoho jiného? Každý se s tím "svým" vyrovnává po svém. Kdysi dávno jsem chtěl (slyš) musel být v hlavě někoho, koho jsem znal. Ne si přál, ale musel. Abych "viděl"....

Abych viděl jeho myšlenky svýma očima. Pohledem pokrouceným svým pohledem na svět, tím pádem jediným správným. Překroutil ho k obrazu svému. Na to by mohl navázat název knihy Opravář osudů. Jako osoba v téhle "funkci" jsem, po důkladném zkoumání, mohl (musel), opravit cestu osudu myšlené osoby, a opět k obrazu svému. A pak jsem mohl přetřít tu osobu na modro, abych mohl říct, miluji tě modře. Podmíněně. O tom, samozřejmě, ten film není.

  Nechci být v ničí hlavě a taky nechci nikoho v té své, to z bezpečnostního hlediska. Opravovat osudy bych tuze rád, pokud by mi bylo dáno shůry :-). A milovat modře nebo jakkoli...... bez podmínek....

Hlavně jde o to, jak o sobě sami uvažujeme, nebo ne?

Z knihy R. Fulghuma- Opravář osudů

Ještě ten text : Škwor

Tak tohle je hustý - 

Všechno a nic
jsem vždycky chtěl mít
taky dodržet slib
když hladím tvý tělo
radovat se z maličkostí
tak to by snad asi víc chtělo

Dívát se dál do tvejch očí
neuhýbat s pocitem viny
a nenechat svět, ať se točí
a za vším hned nevidět stíny
A z mnoha střípků
si tak ten svůj svět stavím dál
dá mi to práci
abych je všechny poskládal

reff:
Tak tohle je hustý
v mý hlavě bys, kámo, nechtěl bejt
je slyšet dusot davu
tak krej si hlavu
pod plembák zasranej

Tak tohle je hustý
snad můžou zlomený křídla
orla nést
ale to divný cosi
mý plány kosí a já se nechávám vézt

všechno a nic
tak co bych chtěl víc
rozhodně dál se držet tvý dlaně
za sebou snad, no jak to jen říct
nechat ten svět v morový ráně

snažit se dál o nemožný
překonávat nesnadný cíle
naplno žít přítomností
a věci zlý úspěšně míjet

A z mnoha střípků
si tak ten svůj svět stavím dál
dá mi to práci
abych je všechny poskládal

reff:
Tak tohle je hustý
v mý hlavě bys, kámo, nechtěl bejt
je slyšet dusot davu
tak krej si hlavu
pod plembák zasranej

Tak tohle je hustý
snad můžou zlomený křídla
orla nést
ale to divný cosi
mý plány kosí a já se nechávám vézt

Znovu....

  Má cenu začínat pořád dokola znovu a znovu, když víte, že dříve nebo později se to zase podělá? Akorát nevíte, za jak dlouho. A přišlo to ve chvíli, kdy jste to neočekávali.
Protiřečím si... To je tedy vtipné. Takže znovu...
  Spíše by se dalo napsat, že jsem zapomněl, že to přijde. Ne sice pod rouškou noci a potichu, jako liška do kurníku, ale přišlo. A když neočekávám, neměl bych být překvapený, ani nazlobený. A já přes to jsem.... Jsem n.....ý neskutečně. Na sebe, na tu situaci, i člověka, který ji vyvolal. Proč na sebe? Protože se snažím, někdy zbytečně, hledat především u sebe. A já zase tu situaci nezvládl, přikradla se znenadání a já nebyl připravený. Zlobím se na člověka, který ve mě vyvolal tu reakci a ještě obratnou manipulací se snažil vyvolat pocit viny na mé straně..... Tím se obloukem dostávám zase zpátky. K sobě. Mohl jsem tu situaci vyřešit jinak? Vždycky se dá vyřešit jinak... Otázka je, jestli chci znovu a znovu. Vím, že to je nekonečný kolotoč, který jednou skončí. Ale..... netuším, jestli mám sílu na další kolo. Ubírá to sílu.... neskutečně to ubírá sílu..... a vždy se musím zvednout, s dalším zářezem na ......
  Tak se zkouším z toho vypsat. Ten tlak uvnitř je moc velký. Moc to nepomáhá, zatím......
Je to jako na tom obrázku, nekonečný tunel nebo co to je... Ale třeba ventiluje

Křídla

  Máme (tedy měli) jsme je všichni. Někdo je neztratil nikdy. Někdo je má pečlivě schované a nikde na veřejnosti je nikdy neukazuje. A většina o ně přišla.
  Nevím, kdy nastala ta chvíle a já přišel o křídla. Je to už hodně dávno. A vlastně mi ani nedošlo, že jsem o ně přišel. Nevím do, nevím jak ani proč. V jisté fázi života, někde po té hrbolaté cestě, jsem si je, nevědomky, nechal uzmout.
  Dá se poznat, kdy jsme o ně přišli. Za předpokladu, že si toho všimnete. Symptomy jsou různé. Třeba radost, nefalšovaná, nehraná, upřímná. Dětská. Z maličkosti, z "banální" situace. Nebo to, že jedinou zpětnou vazbu jste měli ve stylu: to nedělej, tohle nemá cenu, nic s tím neuděláš, na to nemáš a když to nadsadím tak: "na přemýšlení jsme tady MY". A když chvíli popřemýšlíte přijdete na další. V dětství jste měli sen, něco vás bavilo a když se později rozhodovalo, co s váma, na vaše sny a přání se nebral zřetel. Nebo aspoň málokdy. A pak tiše plujete životem, děláte to, co je "správné" a pomaličku vás to zabijí ( ne doslova). Řekl bych taková pomalá otrava arsenikem.
  A najednou vám to dojde. Sedíte někde na kopci a pozorujete ptáky, kteří létají vysoko nad hlavou.Říkáte si, mít tak křídla a letět. Musí to být úžasný pocit. A ta volnost, a svoboda. Někde vysoko v mracích, kde na vás pozemské starosti nemůžou. Aspoň na chvíli se cítíte volní. Po té chvíli zase sklopíte hlavu a jdete zpátky. Ale na ten kopec začnete chodit častěji a časem přemýšlíte, jak nahradit kopec a ptáky, a mít ten pocit volnosti (radosti) neustále. Někomu se to podaří, někomu ne. Ale aspoň ví, že křídla může získat zpátky. Ze začátku budou maličké, neunesou vás, ale můžou začít nabývat na síle a narůst do velikosti, kdy lítat nebude problém.
  Jak získat křídla zpátky? Na to neexistuje návod. Každý v sobě najde svou cestu.

 

Vypůjčeno

Jednoho dne se Bůh zeptal Sv. Františka ....
Bůh: Franto, ty víš všechno o zahradách a přírodě, co se to děje tam dole na zemi? Co se to stalo pampeliškám, fialkám, sedmikráskám a těm dalším věcem, které jsem před věky vysázel? Měl jsem perfektní bezúdržbovej zahradní plán. Ty rostliny rostly v jakékoliv půdě, vydržely sucho a hojně se samy množily. Nektar z dlouhotrvajících květů přitahoval motýly, včely a hejna zpěvných ptáků. Očekával jsem tedy, že už uvidím krásné zahrady plné barev a květů. Ale všechno co vidím jsou zelené fleky...
Sv.František: To všechno ten kmen, který se tam usadil, Pane. Říkají si Příměšťáci. Začali říkat tvým květinám „plevel“, ze všech sil je hubí a nahrazují trávou.
Bůh: Trávou? Ale to je tak nudné! Není to barevné. Nepřitahuje to včely, motýly, ani ptáky, jenom ponravy a žížaly. Je to citlivé na teplotní změny. Chtějí tihle Příměšťáci opravdu aby tam rostla tráva?
Sv.František: Očividně, Pane. Podstupují při jejím pěstování velké utrpení. Začnou každé jaro hnojit a hubí všechny ostatní rostliny, které se v trávníku objeví.
Bůh: Jarní deště a teplé počasí pravděpodobně způsobuje, že tráva roste opravdu rychle. To musí být Příměšťáci velice štastní.
Sv.František: Vypadá to, že ne, Pane. Jakmile trochu povyroste, sekají jí někdy i dvakrát do týdne.
Bůh: Oni jí sekají? Suší jí jako seno?
Sv.František: Nikoliv, Pane. Většina z nich jí hrabe a dává do pytlů.
Bůh: Do pytlů? Proč? Je to cenné? Prodávají to?
Sv.František: Ne Pane, právě naopak. Platí za odvoz.
Bůh: Tak počkej chvilku: Oni to hnojí aby to rostlo, a když to roste, tak to sekají a platí za to, aby se toho zbavili?
Sv.František: Ano Pane.
Bůh: Tihle Příměšťáci musí cítit velkou úlevu v létě, když vypínáme déšť a zapínáme horko. To dozajista zpomalí růst trávy a ušetří jim to hodně práce.
Sv.František: Tomu nebudete věřit, Pane! Když tráva přestane růst tak rychle, vytáhnou hadice a platí ještě více peněz za zalévání, aby mohli pokračovat v sekání a odvážení.
Bůh: Děsnej nesmysl! Alespoň že si nechali nějaké stromy. To bylo ode mne geniální, musím se pochválit. Stromům narostou na jaře listy pro krásu a letní stín. Na podzim opadají a vytvoří přirozenou pokrývku, aby zadržely vláhu v půdě a chránily tak stromy a keře. Navíc se rozloží na kompost aby obohatily půdu. Je to přirozený cyklus života.
Sv.František: Raději si sedněte, Pane. Místo toho je Příměšťáci hrabou na velké hromady a platí za jejich odvoz.
Bůh: To není možné!! A co dělají aby chránili kořeny stromů a keřů před mrazem, a aby udrželi půdu vlhkou a nespečenou?
Sv.František: Po tom co vyhodí listy kupují něco v igelitových pytlích, co se nazývá mulč. Přivážejí to domů a rozsypávají to na místo listů.
Bůh: A odkud tento mulč berou?
Sv.František: Oni kácí stromy a rozemelou je, aby tento mulč vyrobili.
Bůh: Dóóóst!!! Už na to raději nechci myslet. Svatá Kateřino, ty máš na starosti kulturu. Jaký film je na programu dnes večer?
Sv.Kateřina: „Blbý a blbější“ Pane. Je to opravdu hloupý film o ...
Bůh: To je OK, klidně to pusť. Myslím že jsem o tom už slyšel od Františka.

Palác snů

  Ze zahrady vzpomínek zatoulat se do paláce snů. Ulevit si a otvírat dveře od všech komnat v paláci. Lze tam najít cokoliv. Jasně, nejlepší je žít v přítomnosti, tady a teď. Není každý silný, sem tam se uteče schovat do paláce snů nebo se brouzdat trávou v zahradě vzpomínek.
  Palác snů má množství dveří, závislé jen na vašich snech. Kolik snů, tolik komnat. Někdo více, jiný méně. Ale každý máme aspoň jeden sen, tedy jedny dveře. Otevřete dveře, vejdete, sednete si nebo lehnete a prohlížíte si svůj sen. Nejčastější sen, myslím, bude "být jako někdo". Ten "někdo" je většinou slavná osobnost, ať už sportovec, politik, podnikatel, spisovatel, vědec.... Nebo kdokoli jiný slavný nebo i méně slavný. Nebo být bohatý. Nebo ..... cokoliv si jen budete přát. Když se nabažíte jdete k dalším dveřím. A dalším...
  Musíte se však vrátit. Vrátit se do reality života. Nechce se vám, ale musíte. Jít řešit běžné každodenní starosti nebo radosti. A až vám zase bude ouvej, na chvíli si zalézt do paláce snů a otevřít si další dveře. Není to recept na život. To pohádka taky ne, ale ta končí vždy dobře.

Pocit a smysl

  Jaký je to pocit, který přichází, kdy prožíváte absolutní štěstí a lásku s někým, o kom jste přesvědčeni, že vám jej poslal Vesmír, a ten člověk najednou odejde? Odejde tam, odkud už není návratu? Aspoň ne v tomhle životě. Nevím, co je je to za pocit, ani nemám za mák představy, jak se cítí člověk, který je zase sám, opuštěný v tom nepřátelském světě. Pokládá otázky, na něž nejde odpovědět. Nadává Vesmíru, proč mu poslal do cesty toho člověka, aby ho jen na malou chvíli udělal šťastným a zase mu jej vzal a to tak, že natrvalo. Říká si, jestli má takový život smysl, pořád hledat, a když najdete, tak zase o něj přijít? ¨
  Má smysl takový život? Plný bolesti a jen chvilkového štěstí a radosti? Přemýšlí, co v minulých životech vyvedl, když jeho štěstí a radost trvá jen malou chvíli. Udělá to člověka silnějším nebo jen hromádkou neštěstí, která se bude bát? Jen na tohle univerzální odpověď? Určitě není. Co člověk, to originál.
  Stojí za to zase se zvednout z toho marastu a narovnat záda a říct si: fajn, zkusím to zase znovu?
Nebo si říct: už nemám sílu na takový život a na další rány? Tady není jen možnost ano nebo ne.
Je ještě třetí možnost: živý mrtvý.
Věřím, že s podporou nejbližších a přátel stojí za to se zase zvednout. Nepůjde to hned, ale půjde to. Ta bolest se přemění v sílu zase začít žít. Taky člověka jistým způsobem transformuje. Jak? Nevím.Ale jistě už to není ten samý člověk, co předtím.

                                           Zdroj obrázku: Pinterest

Zahrada vzpomínek

 Vracíte se často? Každý to místo má pojmenované asi jinak. Já ho nazval Zahrada vzpomínek. Při čtení jedné knihy nebo článku se tento název objevil a líbil se mi tak, že jsem si ho zapsal a schoval "na později".
 Někdy takové toulání se v zahradě je jako si sypat do rány sůl, jindy si vybavíte veselé vzpomínky,které vám udělají dobře na duši, a třeba i na těle. Někdy je lepší se do zahrady vůbec nevracet.
 Teď se vracím často a toulám se velmi dlouho. Pocity, které mám bych přirovnal k čokoládě s chilli nebo s mořskou solí, tu jsem vyzkoušel. Kontrast sladkého a slaného. Snad chápete.... ;-). Bezcílné toulání se zahradou, pozorování vzpomínek se smutkem či s radostí, podle toho, která vzpomínka se přiblíží.
 Možná tomu nahrává i počasí. Ponuré, šedé, těžké mraky na obloze, večer mlha, že by jste ani ten rybník nenašli. Když vykoukne slunce, je to svátek.
 Říká se, že do minulosti se člověk vracet nemá, nic nového se tam nedozví. Ale neznám nikoho, kdo by se sem tam do své zahrady vzpomínek nevrátil, ať už z jakéhokoliv důvodu. Já si tam bloumám nepřetržitě už měsíc. A jestli mi to ubližuje více nebo méně, si netroufám hodnotit. Ono to ani není třeba hodnotit. Proč taky. Protože jsme si zvykli hodnotit a posuzovat vše, co nám přijde do cesty? Je nenormální nemít názor na určité události. To se po nás vyžaduje! Na své toulání nemám názor, prostě se toulám.... Vím z jakého důvodu, ale nevím jak dlouho. A ono na tom až tak nezáleží. Bloumám si ve své zahradě, později toho nechám a zase se někdy vrátím. Ať už z toho nebo jiného důvodu, za sladkým či nesladkým, úsměvným či smutným.
Pěkný název...... Zahrada vzpomínek